teorie gramatiky

Úhoří věta (ウナギ文) • větný typ obsahující téma a komentář ve formě přísudku jmenného (N1 wa N2 da), přičemž je mezi N1 a N2 „vztah těsnosti“ (ne identifikace/přidružení) • nesamostatná věta = vyžaduje pragmatickou interpretaci

zdvořilost vůči adresátovi ; zdvořilá řeč

zdvořilost vůči adresátovi ; skromná řeč

Podmět (主語) • jedno z nejdiskutovanějších témat jap. syntaxe– viz např.: Matela, J. 2017. Podmět v moderní japonštině– kratší shrnutí viz např.: Koizumi, M. 2017. Subject. In Handbook of Japanese Syntax. • v jap. větě není nepostradatelný . – často je nevyjádřen (je-li odvoditelný z kontextu/nabyl fci tématu)– není-li stanoveno jinak, je ve větě oznamovací podmětem (konatelem, trpitelem atd.) mluvčí / jeho skupina; ve větě tázací a rozkazovací 2. os. / její skupina • často v pozici tématu (pak je to téma + podmět) • fci podmětu mohou zastávat nominální fráze – uvedeny hl. partikulí GA

Téma (主題・題目) • v jap. je grama kalizované a tvoří samostatný větný člen– jap. je často uváděná jako jazyk s prominencí tématu; přesnější se však dle jiných jeví označení jap. jako jazyka s prominencí tématu i podmětu (topic-prominent and subject-prominent language) • téma: věty, souvě , několika vět, odstavce, delšího textu • téma= identifikovatelná en ta – anaforické, generické, unikátní– při popisu tématu se často pracuje se séman ckým konceptem „aboutness“ • věta: [téma] + [komentář/přísudková část věty] • uvedeno: – par kulí tématu wa– jiným tvarem, který může označit téma ( e, ara, eba, nanka, nante, nara, …) • předmětem debat vztah k jiným větným členům / přísudkové části věty vyplývá z kontextu– bez fone cky realizované par kule– tema ckou par kulí napojenou na par kuli s grama ckou funkcí (ni wa, to wa, de wa, …) • věty/výpovědi mohou mít téma:– explicitní, nevyjádřené (vypuštěné, implicitní), neexistující (viz Mikami dál) • nepříznakové postavení na začátku věty • funkce:– udává, vzhledem k čemu/v jaké souvislosti

– tranzitivní, předmětová slovesá (他動詞) • A ga nedan o kaeru.

Zájmena (代名詞) • příklad zákl. dělení:- osobní • existence slovnědruhové kategorie osobních zájmen v souč. jap. je předmětem debaty • slova, která obvykle bývají za osobní zájmena považována, se totiž gramaticky chovají jak podst. jm. • někteří naopak navíc uvádějí zvlášť „přivlastňovací zájmena“, ty však fungují na stejném základě jako podst. jm. (N no), netvoří speciální lexikální kategorii, spíš jen gramatický tvar- zvratné- ukazovací (demonstrativa)- tázací- neurčitá a záporn

(taigen: neohebné/nominální slovní druhy)

– kjócúgo (共通語, společný/é jazyk/y) » „všeobecně používaný dorozumívací jazyk“ pro mluvčí různých dialektů » forma hovorového neformálního jazyka, která se vyvíjí přirozeně mezi mluvčími a využívá jak prvky hjódžungo, tak i prvky dialektů • změna pohledu na nářečí – oslabení represivní politiky– velké průzkumy nářečí (70./80. léta) • internacionalizace, šíření japonštiny, ale stále ideologický základ:

Adverbia/příslovce (副詞) • zákl. sémantická charakteristika:– vyjadřují způsob, míru, frekvenci, intenzitu, čas apod. (tj. bližší okolnosti/vymezení/hodnocení dějů, stavů, vlastností atd.) • zákl. syntaktická charakteristika:– fce příslovečného určení– modifikují slovesa (早く 起きる), adjektiva (とても だ), adverbia (とても 早く), věty (あいにく 早い・元気 その日は雨だった。)– někt. mají možnost modifikace jinými adverbií (とても元気に)– někt. mají možnost stupňování (もっと早く, 一番高く)– někt. vyžadují určitou formu slovesa/adj./větné modality (např.: けっして + V-nai, めったに + V-nai) • příklad zákl. morfologické kategorizace– pravá / jednoduchá (amari, močiron, totemo, tabun)– odvozená z adj. • A(-na): + NI (šizuka ni, genki ni) + TO (tocuzen to, igai to) + ø (taihen, iššókenmei) • A(-i): zákl. kmen + -ku / ren’jókei/K-kmen(hajaku, tadašiku) složená adj. ve tvaru zákl. kmen + -ku (mamonaku, enrjonaku)– mimetického charakteru (zutto, hakkiri, burabura, šikušiku)– větně nerozvité -te formy někt. sloves se sémantickým posunem (hadžimete, kaette, semete) • adverbiální fci ve větách plní taky např. – někt. subst. v pozici příslovcí (asa, kotoši, mainiči)– ukazovací zájmena příslovečná (kó, só, kono jó ni, konna fú ni)

Pomocná slovesa (補助動詞) • např. slovesa modifikující gram. fce a významy jiných sloves, na které se napojují skrz -te formu – V-te iru, aru, kuru, iku, oku, šimau, miru, miseru – V-te kureru, kudasaru, jaru, ageru, morau, itadaku à slovesné tvary složené (komplexní predikáty)

Numerativy (助数詞) • kategorizace, typy, příklady • způsob zapojení do vět • tázací slova a tvoření otázky • vyjádření neurčitého/přibližného počtu,

Partikule (助詞) postpozice, částice • nesamostatná, neohebná funkční slova s velkou šíří fcí– samy nemohou zastávat fci větných členů • připojujeme je za konstituent, ke kterému se vážou– např.: za nominální výrazy, celé věty, [nom. výraz s] jinou partikulí, … • mnohé mají více fcí / jsou homonymní nebo polysémní– např.: • ni1 (koko ni iru) vs. ni2 (haha ni ageru) vs. … • to1 („…“ to itta) vs. to2 (A to B) vs. … • wa1 (téma) vs. wa2 (kontrast) vs.

Slovesa plnovýznamová (動詞) • podle sémantiky a konkrétních potřeb (např. studií) slovesa můžeme různě podrobně dělit např. na: – dějová (hataraku) vs. stavová (mieru)– durativní (asobu), vyjadřující změnu stavu/pohybová s cílem pohybu/telická (kowaru, kekkon suru, iku, kuru), smyslového vnímání (kikoeru), komunikace (iu), myšlení (omou), … – rozdíly mezi různými kategoriemi se projevují např. ve formách, které tvoří, jejich významech a použitích, v syntaktických vazbách, do kterých vstupují apod.

たんおん hláska/fón /// – vydělení z proudu řeči + zobecnění– konkrétní fyzická podoba fonému (viz Fonologie)– hlásky dělíme na: • vokoidy = vokály / samohlásky jednoduché (monoftongy) + samohlásky kombinované (diftongy, …)– bez zásadních překážek v proudu vzduchu– dále jako samohlásky (V) • kontoidy = konsonanty / souhlásky– různé stupně překážek v proudu vzduchu– dále jako souhlásky (C) • hranice není zcela jasně stanovena; přechod je plynulý – viz např. [w], [j], kt. vznikají přiblížením artikulačních orgánů

nejmenší jednotka vyjadřující konkrétní myšlenku /// • analýza věty založena na rozlišení slov:– ši (詞)–samostatná/autosémantická slova • „stávají se pojmy“; „objektivně reprezentují denotáty“– dži (辞)– nesamostatná/pomocná/synsémantická „slova“ • „nestávají se pojmy“; „subjektivně reprezentují naladění mluvčího“ àši + dži = větná fráze (ku, 句) – „nejmenší jednotka vyjadřující konkrétní myšlenku“ [místo větného úseku (文節)] à((ku (+ …) +) ku +) … ((ku (+ …) +) ku +) ku = věta

Substantiva/podstatná jména (名詞) • jsou zastoupena ve všech složkách lexika dle původu • zákl. sémantická charakteristika: – označují názvy osob, zvířat, věcí, vlastností, činností, konceptů atd.– zákl. dělení (podle referenta/předmětu pojmenování): • konkrétní – obecná (普通名詞)– vlastní (固有名詞) » osobní (～さん, ～君, ～社長 apod.) » místní (～山, ～川, ～市 apod.) » další (názvy produktů, společností, událostí, …) • abstraktní • zákl. morfologická charakteristika: – jsou neohebná– nerozlišují číslo • plurál: – sufixy vyjadřující kolektivitu (～達, ～ら, ～方)– reduplikace (山々, 国々, 人々)– nerozlišují gramatický rod

• znaková složenina, která vznikla v Japonsku • znaková složenina, která dodržuje stejná pravidla (kandži, onjomi, syntax) jako sinojaponské složeniny, ale vznikla v Japonsku • příp. i vč. starších čínských složenin, které v Japonsku nabyly nového významu nebo začaly být používány, i když v Číně se již nepoužívaly – typickým příkladem jsou kalky = strukturální výpůjčky / doslovné překlady morfémů

různě široké definice, hl.: • složeniny vytvořené v Jap. z dříve přejatých slov a morfémů, – サラリーマン、ウォークマン、ライブハウス、バックミラー、ガソリ ンスタンド、テーブルスピーチ、チアガール、 サンドバッグ、ベッドタウン、ディープキス、

wago 和語 / jamatokotoba 大和言葉 • vč. dávných výpůjček, kt. zcela zdomácněly – např.: tera, šake/sake, danna, kawara • jádro jap. slovní zásoby– zákl. koncepty a objekty, činnosti, vlastnosti, pocity, … • zahrnují všechny slovní druhy– vč. ohebných slov a slov s gramatickou fcí • typická fonolog. specifika (mimo mimet./onomat. slova), např.:– je pro ně typické, že nemají (nebo původně neměly a dnes min.): • [p], [r], znělé obstruenty na začátku slov • [h] uprostřed slov • víc než jeden znělý obstruent ve slově • speciální móry (/N/, /Q/, /V:/), palatalizované C /Cj/ – ve složeninách typicky dochází k rendaku • stylistické asociace (oproti jiným vrstvám): – neutrálnost, prostota, jednoduchost, přátelskost, uvolněnost, procítěnost, poetičnost, jemnost, …

Slovní druhy /// • pro aglutinační typ jazyka je typické splývání slovních druhů a rozdílů mezi sufixy a slovy • možné dělení, které vychází z fungování současné japonštiny a moderní jazykovědy: – ohebné • samostatné: slovesa, přídavná jm. (A-i) • nesamostatné: spona– neohebné • samostatné: podstatná jm., zájmena, příslovce, spojky, číslovky, citoslovce, rentaiši (adnouns, přívlastková slova) • nesamostatné: partikule, pomocná jm., numerativy (pomocná jm. číselná, 助数詞)– pomezní kategorie • samostatné: nominální adjektiva (A-na), verbální substantiva

vlastní substantiva » osobní (～さん, ～君, ～社長 apod.) » místní (

gairaigo 外来語 / katakanago カタカナ 語, jógo 洋語, šakujógo 借用語, … • obecně přejímané jako nominální výrazy (příp. také jako nesamostatné morfémy) – v jap. mají hl. fci podst. jm., verbálních substantiv, nominálních adj. • dnes cca 90 % z angličtiny (Hashimoto 2006)– ale hlavně starší přejímky taky z • portugalštiny (tabako, pan, botan) • holandštiny (bíru, garasu, gomu) • něm. (gáze, enerugí), franc. (métoru, píman), ital. (opera, supagetti), ruš. (ikura, uokka) ad. • sémantické oblasti:– západní koncepty a věci– věda, umění, politika, medicína, ekonomie, móda, jídlo, kosmetika, technologie, materiály, IT, hudba, sport, … • při přejímání:– přizpůsobení jap. fonologi

しいん spoluhláska /// souhlásky • základní (kau) • geminované (kekkó) • palatalizované (kjú) • zákl. charakteristika:– místo artikulace • místo, kde vzniká striktura (zúžení nebo uzavření cesty výdechovému proudu vzduchu) pomocí artikulačních orgánů – způsob artikulace • typ striktury; sluchový dojem • + rozlišení podle postavení měkkého patra– zvednuté (= tvoří patrohltanový závěr) = orální C – spuštěné = nazální C (nazály)– znělost • chvění hlasivek během výslovnosti (= znělé C), nebo ne (neznělé C) • tzv. párové souhlásky = dvojice souhlásek, které se liší pouze znělostí

zdvořilost vůči referentovi ; uctivá řeč

Nominální adjektiva (形容動詞, 名詞的形容詞) jmenná adjektiva (nominal adjectives) / adjektivní jména (adjectival nouns) / adjektivní slovesa (adjectival verbs) / nečasovatelná adj. / adj. typu -na ad. • zákl. sémantická charakteristika: – vyjadřují vlastnosti osob, zvířat, věcí, konceptů apod. (= jako A-i) • zákl. morfologická charakteristika:– pomezní kategorie • neohebná slova nominálního charakteru + ohebná spona– zákl. morfologické dělení, hl. slova: • jednoduchá (např.: 静か、綺麗、タフ) • odvozená (např.: 科学的、チェコ系、面白そう) • složená (např.: 様々)– pokud to jejich význam dovolí, derivace např.: • příslovcí (きれいに、ヘルシーに) • substantiv (大切さ、*好きさ) • nominálních adj. s modálním významem (元気そう)

Adjektiva (形容詞) (časovatelná adj. / predikativní adj. / adj. typu A-i / kvalitativní slovesa ad.) • sémantika: – označují vlastnosti, stavy atd.– význam / fce: adjektivní i slovesný/á: • srov. např.: Hebi ga kowai vs. Kowai hanaši ga suki da– gram. fce: (-)na-i, -ta-i, -te hoši-i, … • zákl. syntaktické vazby: – přísudek, přívlastek– srov. logický předmět adjektiv (A-i i A-na) vs. obecně sloves: • bíru ga hošii, neko ga kowai, neko ga suki da • = tzv. „nominativní předmět“ (nominative object)

Pomocná/formální jména (形式名詞) • různě pojímaná kategorie nesamostatných slov • hl. wago, ale některé i kango • historicky pův. fce samostatných subst. → gramatikalizace– některá si fci samostatných subst. zachovala (např. toki, tokoro)– jiná se např. vyvinula do podoby sufixů (např. -gači, -darake) • vazebné možnosti vycházejí z jejich nominálního původu, ale i různé posuny/specifika konkrétních forem, např.:– よう: jako subst. + nom. adj./adv. (この ような /に)– 以外、以上、以後 ad.: napojení přímo na nominální výraz (その時 • často mají více fcí/způsobů použití – např.: ie no mae, 3dži mae, kaeru mae ni, kono mae 以外) • někt. se v určitých funkcích systematicky pojí s partikulemi a/nebo ukazovacími zájmeny

konkrétní realizace morfému; stavební prvek slov

けいたいそ morfém /// • morfém – nejmenší (abstraktní) jednotka nesoucí lexikální význam / gramatickou fci / pragmatickou fci realizována prostřednictvím konkrétních forem (= morfů); množina morfů stejného druhu

けいたいろん morfológia /// • morfologie (形態論)– zabývá se strukturou/tvarem slov (語)– formami, funkcemi, kombinatorními možnostmi morfémů (形態素)

citoslovce

はく/モーラ /// • např.: ka.n.to.ku, so.k.ku.ri, o.ka.a.sa.n, to.o.kjo.o, a.i • rytmická jednotka • intuitivní jednotka řečového rytmu • nejkratší jednotka řeči vymezující úsek v reálném průběhu artikulace z hlediska (vnímání) jeho trvání v čase– využívaná např. jako metrum v poezii (haiku, tanka, …), při zpěvu, při některých jaz. procesech (např. slovní přízvuk, krácení slov, rendaku, …)– mluvčí vnímají móry jako izochronní (= mající +- stejnou délku) –tzv. nezávislé móry (自立拍, džiricu haku) • CV (te, ki, kja, …), V (a, i, …) • tvoří tzv. lehké/krátké slabiky • mohoutvořit samostatná slova • tzv. speciální móry (特殊拍, tokušuhaku) • /N/(撥音, hacuon; nazála /N/), ka.n .to.ku • /Q/ (促音, sokuon; 1. část geminované C), so.k .ku.ri .sa.n, ka.i • /V/ (2. část dlouhé V nebo 2. část diftongu), o.ka.a • připojují se k nezávislým mórám a společně tvoří těžké/dlouhé slabiky • v tok. jap. ne mohou být nositelkami přízvuku struktura mór v jap.: • otevřené (= obsahují jen V nebo končí na V) – V (a .ka.i; vč. speciálních mór V: o.ka.a– CV (ka .ku ), CjV (kja .ku) • zavřené (= obsahují jen C) – /N/ (ka.n .to.ku)– /Q/ (ka.t .ta) .sa.n, a.ka.i →jap. = jazyk s převážně otevřenými mórami

spojky

onomatopoia, hlasy • káká, čúčú, wanwan

onomatopoia, psych. stavy, emoce, pocity (psychomimes) • runrun, wakuwaku, iraira, uttori

onomatopoia, zvuky • gacun, gatan, zázá

• zdvořilostní systém keigo (敬語) • keigo – vyjadřování zdvořilosti: • vůči referentovi (素材敬語) • vůči adresátovi (対者敬語) • obecná zdvořilost (zkrášlovací slova, bikago 美化語) • dělení keigo do 3 vs. 5 kategorií (敬語の指針 2007) • dělení do 5 kat. je novější a přesnější

čislovky?

veta

• větný úsek/takt (文節 bunsecu)– definováno různě / definice nejsou vždy kompatibilní, např.: • „nejkratší samostatný úsek věty v reálné řeči“, „jednotka, k níž dospějeme v první fázi větného rozboru“ = „skladebný prvek bezprostředně vytvářející větu“, „lze vymezit připojením ne za jednotlivé úseky“ (cit. v Koike 2010)– v praxi: • např.: 私は｜昨日｜友達と｜日本語の｜本を｜買いに｜行きました。 • 文節 = samostatné slovo / samostatné slovo + gramém (付属語)– vztahy konstituentů nejsou určeny, není jasná hierarchie, takže syntakticky tento rozbor moc užitečný není

Dialekty (方言) • ostrovy, hory, han, omezení pohybu, … • zákl. dělení: – východní • + Hačidžódžima bývá vyčleňována– západní • + Kjúšú bývá vyčleňováno • + další dělení • jazyky na ostrovech Rjúkjú byly dřív především z politických důvodů často řazeny mezi dialekty japonštiny • dnes jsou lingv. komunitou obecně považovány za jazyky (ne dialekty japonštiny), kt. spolu s japonštinou patří do rodiny japonických jazyků

obecná substantiva

• obecná charakteristika standardního jazyka– vysoká míra prestiže– speciální status ve spol.– fce reprezentační a integrační • obecně uznávaný • nadregionální povaha– relativní ustálenost; má kodifikaci • hjódžungo (標準語, standardní jazyk) – vytvořen hlavně na zákládě jaz. vzdělané vyšší střední třídy z oblasti Jamanote v Tokiu definováním „správných variant“ • hjódžungo prosazováno ve vzdělávacím systému, pomocí NHK, novin, vládních sdělení a nařízení, … • jap. se stala prvním nezápadním jazykem, kt. podstoupil modernizaci a standardizaci (Coulmas1985: 248–257) • agresivní jazyková politika –vykořeňování dialektů („tadašikunai“, „warui“, „furukusai“) (Shibata 1979:29)–používání dialektů ve školách bylo zakázáno a trestáno »hógen fuda (nářeční cedule) –komplex méněcennosti, stigmatizace a stereotypizace

ぼいん samohláska /// monoftongy vs. diftongy • monoftongy– délka: krátké vs. dlouhé (ve staré jap. tento kontrast nebyl)– pozice/posun jazyka (viz dál) • vertikální • horizontální– pozice rtů: rozevřené, neutrální, zaokrouhlené – znělost: • V jsou obecně znělé • ale v jap. se používají i neznělé (= dochází k devokalizaci) (viz Fonologie)– orální hlásky • vždy, když vyslovovány samostatně, i na většině pozic ve slovech • nazalizace, pokud v rámci slabiky předcházejí nazále (např. niho n) • systém 5 monoftongů – 5 krátkých V – 5 dlouhých

こんしゅご /// („hybridní slova“) • v některých zdrojích také najdeme název konseigo 混成語, ale ten je (také) používaný pro blendy (viz Slovotvorba) • vznikají skládáním, derivací, blendingem • např. spojením: – kango + gairaigo (

kango 漢語 • obecně přejatá jako výrazy nominálního charakteru, dále také jako nesamostatné morfémy – v jap. mají fci: substantiv, verbálních substantiv, nominálních adjektiv, číslovek, numerativů, afixů, příslovcí (tocuzen, issai, kekkjoku, močiron, …), …– morfologicky mají hl. formu znakových složenin a nesamostatných morfémů • běžně obsahují např.: – /N/, /Q/, /Cj/, /VV/; znělé obstruenty a /r/ na začátku slov • vysoký počet homofonních slov • nejpočetnější složka v jap. lexiku (ve slovnících)– ale ne např. v běžném hovoru – viz dál • stylistické asociace (pokud existují ekvivalenty v jiné vrstvě a dané slovo nepatří do slovní zásoby používané v běžné hovorové řeči): – formální, neosobní, odborný, vzdělaný, psaný styl– srov.: 買う vs. 購入する, 調べて考える vs. 考察する

(jógen: ohebné/predikativní slovní druhy)

いけいたい alomorf /// morf patřící do množiny tvořící 1 morfém

いおん alofon /// – každá hláska patřící do množiny realizací 1 fonému • alofony 1 fonému mají vždy nějaké společné rysy/vlastnosti– základní alofon = nejméně závislý na hláskovém prostředí, typický reprezentant fonému pro mluvčí daného jaz.– poziční alofon = systematická / předvídatelná / závazná realizace fonému v konkr. hláskovém prostředí / konkr. pozici ve slově – alofony 1 fonému stojí v komplementární distribuci • = nemohou se vyskytnout ve stejném hláskovém prostředí

Předmět (目的語) • přímý (本を買う。) • nepřímý (父にあげる。) • lokální (公園を散歩する。橋を渡る。家を出る。バス を降りる。) • nominativní (英語ができる。へびがこわい。)– logický/psychologický předmět– mnozí tento typ nepovažují za gramatický předmět, ale za podmět – spor předmět vs. podmět, např.: ビールが欲しい。アイス が好きだ。ぞうは鼻が長い。本が買いたい。漢字が書ける

sociolingvistika • na pomezí lingvistiky, sociologie, pragmatiky, antropologie, … • zabývá se vztahy mezi jazykem a společností • je velmi heterogenní, zkoumá např. následující:– vzájemná závislost společenských struktur a řeči– jaz. situace v různých oblastech – jaz. variantnost a rozrůzněnost– používání jaz. v závislosti na situačním kontextu – jaz. problémy, jaz. plánování, jaz. politika– standardizace jaz., bilingvismus, multilingvismus, diglosie, …– vývojové změny v jaz.– postoje mluvčích k jaz., jaz. ideologie, … – mimogramatické komponenty komunikace

SYNTAX • zabývá se strukturou frází / vět / výpovědí– např. vztahy mezi: slovy ve frázích, větnými členy ve větách, větami v souvětí; způsoby a prostředky jejich spojování; slovosledem atd.– syntax větná vs. syntax nadvětná/textu (hypersyntax, struktura textu) • zákl. pojmy: – věta, výpověď, klauze, souvětí– konstituent = obecný pojem pro různé jednotky, mezi kt. je syntaktický vztah– slovo, fráze– větný člen– 文節 bunsecu (větný úsek/takt)

zkrášlovací slova ; zdvořilářeč

– intranzitivní, podmětová slovesa (自動詞) • Nedan ga kawaru

ごいろん lexikologie /// • zkoumá lexikon (slovní zásobu/lexikální složku) jazyka • struktura, stratifikace, klasifikace, význam, forma, užívání, … • synchronní (stav, dynamika), diachronní (hist. vývoj) • úzce propojena s jinými disciplínami • např. etymologie, onomastika, lexikografie, slovotvorba, frazeologie, sémantika, morfologie, sociolingvistika, … • interdisciplinární zkoumání • zákl. jednotka (různě pojímaná): • lexém / lexikální jednotka (abstraktní jednotka, zahrnuje celé paradigma; její reprezentativní tvar = lemma) • slovo (konkrétní manifestace

pragmatika • zabývá se – užíváním jaz. v procesu komunikace – významem jaz. znaků použitých mluvčími v kontextu • vs. sémantika (zabývá se „stabilním“ významem jaz. znaků) • kontext (文脈)– jazykový– situační („mimojazykový“), tj. hl.: • sociokulturní • bezprostřední – mluvčí/komunikační partneři (věk, gender, vzdělání, zkušenosti, vědomosti, role/vztahy, …) – formálnost situace, místo, předmět komunikace, komunik. médium, … • typická témata v pragmatice: – mluvní akty, deixe, zdvořilost, principy konverzace, presupozice, … – dnesčasto interdisciplinární přístup

Slovosled (語順) • v jap. má slovosled hl. fci rétorickou / významovou – spíše než gramatickou • zákl. obecné pravidlo: člen řízený předchází členu řídícímu • poměrně vysoká míra flexibility řazení větných členů– ale existují různá omezení • slovosled:– základní (nepříznakový, nedůrazný) = SOV – motivovaný (příznakový, důrazný, aktualizující) • např. zdůraznění větného členu přesunutím na začátek věty– Taró ni čiči ga Džiró o jobi ni ikaseta.– Džiró o čiči ga Taró ni jobi ni ikaseta

1. zdvořilost vůči referentovi ; skromná řeč /// 2. = teičógo, zdvořilost vůči adresátovi ; skromná řeč

Přísudek/predikát (述語) • dělení:– slovesný （行きます。）– adjek vní （面白かった。）– sponově-jmenný （ペンです。）– sponově-adjek vní （元気でした。） jmenný/nominální • přítomen ve většině jap. vět/výpovědí – výjimky např.: zvolání, krátké odpovědi, … • může být jediným členem věty • rozvíjí ho:– jména (v širokém smyslu) ve spojení s par kulemi– příslovce (v širokém smyslu)

SLOVOTVORBA • tvorba slov pomocí slovotvorných procesů (viz dál)– standardní i kreativní využití • přejímání z cizích jazyků; výpůjčky:– vlastní (パイロット、ジーンズ)– strukturální = kalky (空港、病院)– umělé (přejaté morfémy, z nich pak hybridní slova) (心配フリー、漫画チック) • sémantické změny v rámci slovní zásoby domácí i přejaté zde ilustrované na příkladech přejatých slov, kde však k sémantickým změnám oproti původnímu významu slova často dochází již při přejímání– úžení významu (アルバイト、ライス、ストーブ)– rozšíření významu (レジ、ハンドル)– sémantický posun (マンション、カンニング、ズボン) • tvorba morfologicky nemotivovaných neologismů

• přívlastek (連体修飾語)– různé typy– např.: kono / konna / (Nihondžin no) tomodači no / sannin no / Tókjó e no / (totemo) omoširoi / (taihen) kirei na / kinó jonda, kami ga nagai [vedlejší věta vztažná] … + N– součást jiných větných členů, např.: • ベッドの上に新 しい本がある。 • 新 しい本を買う。 • 新 しい本だ。 à má fixní pozici v dané větě à nemá vztah k predikátu à komponent struktury frázové (spíše než větné)

れんだく• postupné získávání znělosti !!! ori + kami → ori[g]ami,,, nabývání návazné znělosti (sequential voicing) první C v druhé (resp. pravé) části složeniny; • zákl. podmínky: (a) člen složeniny, kt. se rendaku týká, začíná na neznělou C (b) člen složeniny, kt. se rendaku týká, je obvykle původem jap. slovo (c) tzv. Lymanovo pravidlo (Lyman 1894): v jap. může 1 morfém obsahovat max. 1 znělý obstruent (tj. znělou explozivu, frikativu, afrikátu [b, g, d, z, dz, dʒ]) → aby mohlo k rendaku dojít, člen složeniny, kt. se rendaku týká, nesmí obsahovat znělé obstruenty (d) u vícečlenných složenin postupujeme podle sémantické struktury složeniny → rendaku může ovlivnit jen pravou část složeniny na dané úrovni

Příslovečné určení (連用修飾語) • místa, času, způsobu, míry, frekvence, směru, … – např.: 部屋で遊ぶ。５分寝る。学校に行く。ペンで書く。 ペラペラ話す

おんせいがく fonetika /// fonetika zkoumá zvukovou stránku lidské řeči z hlediska– artikulačního • produkce řeči– akustického • fyzikální vlastnosti– percepčního • auditivní vnímání

おんせつ slabika /// • artikulačně-akustická jednotka řeči, vyslovena v nejkratším možném časovém úseku bez přerušení dechu • jádro tvoří V (v jap.: krátká V, dlouhá V, dvojhláska) • např.: kan|to|ku, sok|ku|ri, o|ká|san, tó|kjó, kai|tai • slova členíme na slabiky • jazyky dělíme na monosylabické a polysylabické– podle toho, zda slova většinou obsahují 1 nebo více slabik– jap. = jazyk polysylabický • struktura slabik v jap. a čj je velmi odlišná = jap. a čj mají velmi odlišné fonotaktické možnosti– v jap. je struktura slabik poměrně jednoduchá/dost restriktivní

おんそ foném /// abstrahujeme z jeho konkr. realizací (= hlásek)– jeden foném má jednu nebo více realizací – např. /n/ v japonštině: [n] (nana, nuno, nodo, neko), [ɲ] (nishi, n ihon) » pokudpoužijeme[n] veslovech nishi a n nepřirozeně, ale nezmění to význam ihon, bude to znít– nejmenší (abstraktní) jednotka řeči, která má v daném jazyce distinktivní funkci– soubor/svazek distinktivních rysů/vlastností • distinktivní rys = zvuková vlastnost, která tvoří relevantní kontrast mezi fonémy • foném se odlišuje od jiného min. 1 distinktivním rysem (např. /t/ a /d/ se liší [-/+ znělost])

おんちょう tón, intonácia /// Slovní přízvuk (アクセント) • melodický, „tónový“ (pitch accent, 高低アクセント) – vs. důrazový / dynamický (stress accent), tónový (tonal accent)– vnímán jako sled relativně vyšších a nižších tónů na mórách • dále jako: H = high tone, L = low tone– místo přízvuku = móra s H, po které následuje prudký pokles tónu • pohyblivý – vs. pevný – mění se v důsledku zapojování slov do větných úseků, při připojení některých partikulí, afixů, skládání slov, s ohledem na intonaci, ... • zákl. pravidlo pro lexikální přízvuk v tok. dialektu: 1) Přiděl všem mórám daného slova H. 2) Přiděl L všem mórám, kt. následují po poklesu tónu.- Slovo může obsahovat jen 1 pokles tónu.- Po poklesu tónu se již nikdy tón ve slově nezvýší. 3) Přiděl L první móře, pokud má druhá móra H.

おんいんろん fonológia /// • zabývá se systémem významotvorných zvukových prvků konkrétního jaz. + zákonitostmi jejich užívání • hlásky jsou považovány za realizace fonémů • fonémy jsou abstraktní jednotky, které jsou schopné rozlišit mezi morfémy konkrétního jazyka = mají distinktivní funkci