syntax, vedy

SYNTAX • zabývá se strukturou frází / vět / výpovědí– např. vztahy mezi: slovy ve frázích, větnými členy ve větách, větami v souvětí; způsoby a prostředky jejich spojování; slovosledem atd.– syntax větná vs. syntax nadvětná/textu (hypersyntax, struktura textu) • zákl. pojmy: – věta, výpověď, klauze, souvětí– konstituent = obecný pojem pro různé jednotky, mezi kt. je syntaktický vztah– slovo, fráze– větný člen– 文節 bunsecu (větný úsek/takt)

Téma (主題・題目) • v jap. je grama kalizované a tvoří samostatný větný člen– jap. je často uváděná jako jazyk s prominencí tématu; přesnější se však dle jiných jeví označení jap. jako jazyka s prominencí tématu i podmětu (topic-prominent and subject-prominent language) • téma: věty, souvě , několika vět, odstavce, delšího textu • téma= identifikovatelná en ta – anaforické, generické, unikátní– při popisu tématu se často pracuje se séman ckým konceptem „aboutness“ • věta: [téma] + [komentář/přísudková část věty] • uvedeno: – par kulí tématu wa– jiným tvarem, který může označit téma ( e, ara, eba, nanka, nante, nara, …) • předmětem debat vztah k jiným větným členům / přísudkové části věty vyplývá z kontextu– bez fone cky realizované par kule– tema ckou par kulí napojenou na par kuli s grama ckou funkcí (ni wa, to wa, de wa, …) • věty/výpovědi mohou mít téma:– explicitní, nevyjádřené (vypuštěné, implicitní), neexistující (viz Mikami dál) • nepříznakové postavení na začátku věty • funkce:– udává, vzhledem k čemu/v jaké souvislosti

Přísudek/predikát (述語) • dělení:– slovesný （行きます。）– adjek vní （面白かった。）– sponově-jmenný （ペンです。）– sponově-adjek vní （元気でした。） jmenný/nominální • přítomen ve většině jap. vět/výpovědí – výjimky např.: zvolání, krátké odpovědi, … • může být jediným členem věty • rozvíjí ho:– jména (v širokém smyslu) ve spojení s par kulemi– příslovce (v širokém smyslu)

Podmět (主語) • jedno z nejdiskutovanějších témat jap. syntaxe– viz např.: Matela, J. 2017. Podmět v moderní japonštině– kratší shrnutí viz např.: Koizumi, M. 2017. Subject. In Handbook of Japanese Syntax. • v jap. větě není nepostradatelný . – často je nevyjádřen (je-li odvoditelný z kontextu/nabyl fci tématu)– není-li stanoveno jinak, je ve větě oznamovací podmětem (konatelem, trpitelem atd.) mluvčí / jeho skupina; ve větě tázací a rozkazovací 2. os. / její skupina • často v pozici tématu (pak je to téma + podmět) • fci podmětu mohou zastávat nominální fráze – uvedeny hl. partikulí GA

Předmět (目的語) • přímý (本を買う。) • nepřímý (父にあげる。) • lokální (公園を散歩する。橋を渡る。家を出る。バス を降りる。) • nominativní (英語ができる。へびがこわい。)– logický/psychologický předmět– mnozí tento typ nepovažují za gramatický předmět, ale za podmět – spor předmět vs. podmět, např.: ビールが欲しい。アイス が好きだ。ぞうは鼻が長い。本が買いたい。漢字が書ける

Příslovečné určení (連用修飾語) • místa, času, způsobu, míry, frekvence, směru, … – např.: 部屋で遊ぶ。５分寝る。学校に行く。ペンで書く。 ペラペラ話す

• přívlastek (連体修飾語)– různé typy– např.: kono / konna / (Nihondžin no) tomodači no / sannin no / Tókjó e no / (totemo) omoširoi / (taihen) kirei na / kinó jonda, kami ga nagai [vedlejší věta vztažná] … + N– součást jiných větných členů, např.: • ベッドの上に新 しい本がある。 • 新 しい本を買う。 • 新 しい本だ。 à má fixní pozici v dané větě à nemá vztah k predikátu à komponent struktury frázové (spíše než větné)

• větný úsek/takt (文節 bunsecu)– definováno různě / definice nejsou vždy kompatibilní, např.: • „nejkratší samostatný úsek věty v reálné řeči“, „jednotka, k níž dospějeme v první fázi větného rozboru“ = „skladebný prvek bezprostředně vytvářející větu“, „lze vymezit připojením ne za jednotlivé úseky“ (cit. v Koike 2010)– v praxi: • např.: 私は｜昨日｜友達と｜日本語の｜本を｜買いに｜行きました。 • 文節 = samostatné slovo / samostatné slovo + gramém (付属語)– vztahy konstituentů nejsou určeny, není jasná hierarchie, takže syntakticky tento rozbor moc užitečný není

nejmenší jednotka vyjadřující konkrétní myšlenku /// • analýza věty založena na rozlišení slov:– ši (詞)–samostatná/autosémantická slova • „stávají se pojmy“; „objektivně reprezentují denotáty“– dži (辞)– nesamostatná/pomocná/synsémantická „slova“ • „nestávají se pojmy“; „subjektivně reprezentují naladění mluvčího“ àši + dži = větná fráze (ku, 句) – „nejmenší jednotka vyjadřující konkrétní myšlenku“ [místo větného úseku (文節)] à((ku (+ …) +) ku +) … ((ku (+ …) +) ku +) ku = věta

veta

Úhoří věta (ウナギ文) • větný typ obsahující téma a komentář ve formě přísudku jmenného (N1 wa N2 da), přičemž je mezi N1 a N2 „vztah těsnosti“ (ne identifikace/přidružení) • nesamostatná věta = vyžaduje pragmatickou interpretaci

Slovosled (語順) • v jap. má slovosled hl. fci rétorickou / významovou – spíše než gramatickou • zákl. obecné pravidlo: člen řízený předchází členu řídícímu • poměrně vysoká míra flexibility řazení větných členů– ale existují různá omezení • slovosled:– základní (nepříznakový, nedůrazný) = SOV – motivovaný (příznakový, důrazný, aktualizující) • např. zdůraznění větného členu přesunutím na začátek věty– Taró ni čiči ga Džiró o jobi ni ikaseta.– Džiró o čiči ga Taró ni jobi ni ikaseta

pragmatika • zabývá se – užíváním jaz. v procesu komunikace – významem jaz. znaků použitých mluvčími v kontextu • vs. sémantika (zabývá se „stabilním“ významem jaz. znaků) • kontext (文脈)– jazykový– situační („mimojazykový“), tj. hl.: • sociokulturní • bezprostřední – mluvčí/komunikační partneři (věk, gender, vzdělání, zkušenosti, vědomosti, role/vztahy, …) – formálnost situace, místo, předmět komunikace, komunik. médium, … • typická témata v pragmatice: – mluvní akty, deixe, zdvořilost, principy konverzace, presupozice, … – dnesčasto interdisciplinární přístup

sociolingvistika • na pomezí lingvistiky, sociologie, pragmatiky, antropologie, … • zabývá se vztahy mezi jazykem a společností • je velmi heterogenní, zkoumá např. následující:– vzájemná závislost společenských struktur a řeči– jaz. situace v různých oblastech – jaz. variantnost a rozrůzněnost– používání jaz. v závislosti na situačním kontextu – jaz. problémy, jaz. plánování, jaz. politika– standardizace jaz., bilingvismus, multilingvismus, diglosie, …– vývojové změny v jaz.– postoje mluvčích k jaz., jaz. ideologie, … – mimogramatické komponenty komunikace

• obecná charakteristika standardního jazyka– vysoká míra prestiže– speciální status ve spol.– fce reprezentační a integrační • obecně uznávaný • nadregionální povaha– relativní ustálenost; má kodifikaci • hjódžungo (標準語, standardní jazyk) – vytvořen hlavně na zákládě jaz. vzdělané vyšší střední třídy z oblasti Jamanote v Tokiu definováním „správných variant“ • hjódžungo prosazováno ve vzdělávacím systému, pomocí NHK, novin, vládních sdělení a nařízení, … • jap. se stala prvním nezápadním jazykem, kt. podstoupil modernizaci a standardizaci (Coulmas1985: 248–257) • agresivní jazyková politika –vykořeňování dialektů („tadašikunai“, „warui“, „furukusai“) (Shibata 1979:29)–používání dialektů ve školách bylo zakázáno a trestáno »hógen fuda (nářeční cedule) –komplex méněcennosti, stigmatizace a stereotypizace

– kjócúgo (共通語, společný/é jazyk/y) » „všeobecně používaný dorozumívací jazyk“ pro mluvčí různých dialektů » forma hovorového neformálního jazyka, která se vyvíjí přirozeně mezi mluvčími a využívá jak prvky hjódžungo, tak i prvky dialektů • změna pohledu na nářečí – oslabení represivní politiky– velké průzkumy nářečí (70./80. léta) • internacionalizace, šíření japonštiny, ale stále ideologický základ:

Dialekty (方言) • ostrovy, hory, han, omezení pohybu, … • zákl. dělení: – východní • + Hačidžódžima bývá vyčleňována– západní • + Kjúšú bývá vyčleňováno • + další dělení • jazyky na ostrovech Rjúkjú byly dřív především z politických důvodů často řazeny mezi dialekty japonštiny • dnes jsou lingv. komunitou obecně považovány za jazyky (ne dialekty japonštiny), kt. spolu s japonštinou patří do rodiny japonických jazyků

• zdvořilostní systém keigo (敬語) • keigo – vyjadřování zdvořilosti: • vůči referentovi (素材敬語) • vůči adresátovi (対者敬語) • obecná zdvořilost (zkrášlovací slova, bikago 美化語) • dělení keigo do 3 vs. 5 kategorií (敬語の指針 2007) • dělení do 5 kat. je novější a přesnější

zdvořilost vůči referentovi ; uctivá řeč

1. zdvořilost vůči referentovi ; skromná řeč /// 2. = teičógo, zdvořilost vůči adresátovi ; skromná řeč

zdvořilost vůči adresátovi ; skromná řeč

zdvořilost vůči adresátovi ; zdvořilá řeč

zkrášlovací slova ; zdvořilářeč