fonetika, fonológia, morfológia, lexikológia

おんせいがく fonetika /// fonetika zkoumá zvukovou stránku lidské řeči z hlediska– artikulačního • produkce řeči– akustického • fyzikální vlastnosti– percepčního • auditivní vnímání

たんおん hláska/fón /// – vydělení z proudu řeči + zobecnění– konkrétní fyzická podoba fonému (viz Fonologie)– hlásky dělíme na: • vokoidy = vokály / samohlásky jednoduché (monoftongy) + samohlásky kombinované (diftongy, …)– bez zásadních překážek v proudu vzduchu– dále jako samohlásky (V) • kontoidy = konsonanty / souhlásky– různé stupně překážek v proudu vzduchu– dále jako souhlásky (C) • hranice není zcela jasně stanovena; přechod je plynulý – viz např. [w], [j], kt. vznikají přiblížením artikulačních orgánů

ぼいん samohláska /// monoftongy vs. diftongy • monoftongy– délka: krátké vs. dlouhé (ve staré jap. tento kontrast nebyl)– pozice/posun jazyka (viz dál) • vertikální • horizontální– pozice rtů: rozevřené, neutrální, zaokrouhlené – znělost: • V jsou obecně znělé • ale v jap. se používají i neznělé (= dochází k devokalizaci) (viz Fonologie)– orální hlásky • vždy, když vyslovovány samostatně, i na většině pozic ve slovech • nazalizace, pokud v rámci slabiky předcházejí nazále (např. niho n) • systém 5 monoftongů – 5 krátkých V – 5 dlouhých

しいん spoluhláska /// souhlásky • základní (kau) • geminované (kekkó) • palatalizované (kjú) • zákl. charakteristika:– místo artikulace • místo, kde vzniká striktura (zúžení nebo uzavření cesty výdechovému proudu vzduchu) pomocí artikulačních orgánů – způsob artikulace • typ striktury; sluchový dojem • + rozlišení podle postavení měkkého patra– zvednuté (= tvoří patrohltanový závěr) = orální C – spuštěné = nazální C (nazály)– znělost • chvění hlasivek během výslovnosti (= znělé C), nebo ne (neznělé C) • tzv. párové souhlásky = dvojice souhlásek, které se liší pouze znělostí

おんいんろん fonológia /// • zabývá se systémem významotvorných zvukových prvků konkrétního jaz. + zákonitostmi jejich užívání • hlásky jsou považovány za realizace fonémů • fonémy jsou abstraktní jednotky, které jsou schopné rozlišit mezi morfémy konkrétního jazyka = mají distinktivní funkci

おんそ foném /// abstrahujeme z jeho konkr. realizací (= hlásek)– jeden foném má jednu nebo více realizací – např. /n/ v japonštině: [n] (nana, nuno, nodo, neko), [ɲ] (nishi, n ihon) » pokudpoužijeme[n] veslovech nishi a n nepřirozeně, ale nezmění to význam ihon, bude to znít– nejmenší (abstraktní) jednotka řeči, která má v daném jazyce distinktivní funkci– soubor/svazek distinktivních rysů/vlastností • distinktivní rys = zvuková vlastnost, která tvoří relevantní kontrast mezi fonémy • foném se odlišuje od jiného min. 1 distinktivním rysem (např. /t/ a /d/ se liší [-/+ znělost])

いおん alofon /// – každá hláska patřící do množiny realizací 1 fonému • alofony 1 fonému mají vždy nějaké společné rysy/vlastnosti– základní alofon = nejméně závislý na hláskovém prostředí, typický reprezentant fonému pro mluvčí daného jaz.– poziční alofon = systematická / předvídatelná / závazná realizace fonému v konkr. hláskovém prostředí / konkr. pozici ve slově – alofony 1 fonému stojí v komplementární distribuci • = nemohou se vyskytnout ve stejném hláskovém prostředí

れんだく• postupné získávání znělosti !!! ori + kami → ori[g]ami,,, nabývání návazné znělosti (sequential voicing) první C v druhé (resp. pravé) části složeniny; • zákl. podmínky: (a) člen složeniny, kt. se rendaku týká, začíná na neznělou C (b) člen složeniny, kt. se rendaku týká, je obvykle původem jap. slovo (c) tzv. Lymanovo pravidlo (Lyman 1894): v jap. může 1 morfém obsahovat max. 1 znělý obstruent (tj. znělou explozivu, frikativu, afrikátu [b, g, d, z, dz, dʒ]) → aby mohlo k rendaku dojít, člen složeniny, kt. se rendaku týká, nesmí obsahovat znělé obstruenty (d) u vícečlenných složenin postupujeme podle sémantické struktury složeniny → rendaku může ovlivnit jen pravou část složeniny na dané úrovni

おんせつ slabika /// • artikulačně-akustická jednotka řeči, vyslovena v nejkratším možném časovém úseku bez přerušení dechu • jádro tvoří V (v jap.: krátká V, dlouhá V, dvojhláska) • např.: kan|to|ku, sok|ku|ri, o|ká|san, tó|kjó, kai|tai • slova členíme na slabiky • jazyky dělíme na monosylabické a polysylabické– podle toho, zda slova většinou obsahují 1 nebo více slabik– jap. = jazyk polysylabický • struktura slabik v jap. a čj je velmi odlišná = jap. a čj mají velmi odlišné fonotaktické možnosti– v jap. je struktura slabik poměrně jednoduchá/dost restriktivní

はく/モーラ /// • např.: ka.n.to.ku, so.k.ku.ri, o.ka.a.sa.n, to.o.kjo.o, a.i • rytmická jednotka • intuitivní jednotka řečového rytmu • nejkratší jednotka řeči vymezující úsek v reálném průběhu artikulace z hlediska (vnímání) jeho trvání v čase– využívaná např. jako metrum v poezii (haiku, tanka, …), při zpěvu, při některých jaz. procesech (např. slovní přízvuk, krácení slov, rendaku, …)– mluvčí vnímají móry jako izochronní (= mající +- stejnou délku) –tzv. nezávislé móry (自立拍, džiricu haku) • CV (te, ki, kja, …), V (a, i, …) • tvoří tzv. lehké/krátké slabiky • mohoutvořit samostatná slova • tzv. speciální móry (特殊拍, tokušuhaku) • /N/(撥音, hacuon; nazála /N/), ka.n .to.ku • /Q/ (促音, sokuon; 1. část geminované C), so.k .ku.ri .sa.n, ka.i • /V/ (2. část dlouhé V nebo 2. část diftongu), o.ka.a • připojují se k nezávislým mórám a společně tvoří těžké/dlouhé slabiky • v tok. jap. ne mohou být nositelkami přízvuku struktura mór v jap.: • otevřené (= obsahují jen V nebo končí na V) – V (a .ka.i; vč. speciálních mór V: o.ka.a– CV (ka .ku ), CjV (kja .ku) • zavřené (= obsahují jen C) – /N/ (ka.n .to.ku)– /Q/ (ka.t .ta) .sa.n, a.ka.i →jap. = jazyk s převážně otevřenými mórami

おんちょう tón, intonácia /// Slovní přízvuk (アクセント) • melodický, „tónový“ (pitch accent, 高低アクセント) – vs. důrazový / dynamický (stress accent), tónový (tonal accent)– vnímán jako sled relativně vyšších a nižších tónů na mórách • dále jako: H = high tone, L = low tone– místo přízvuku = móra s H, po které následuje prudký pokles tónu • pohyblivý – vs. pevný – mění se v důsledku zapojování slov do větných úseků, při připojení některých partikulí, afixů, skládání slov, s ohledem na intonaci, ... • zákl. pravidlo pro lexikální přízvuk v tok. dialektu: 1) Přiděl všem mórám daného slova H. 2) Přiděl L všem mórám, kt. následují po poklesu tónu.- Slovo může obsahovat jen 1 pokles tónu.- Po poklesu tónu se již nikdy tón ve slově nezvýší. 3) Přiděl L první móře, pokud má druhá móra H.

けいたいろん morfológia /// • morfologie (形態論)– zabývá se strukturou/tvarem slov (語)– formami, funkcemi, kombinatorními možnostmi morfémů (形態素)

けいたいそ morfém /// • morfém – nejmenší (abstraktní) jednotka nesoucí lexikální význam / gramatickou fci / pragmatickou fci realizována prostřednictvím konkrétních forem (= morfů); množina morfů stejného druhu

konkrétní realizace morfému; stavební prvek slov

いけいたい alomorf /// morf patřící do množiny tvořící 1 morfém

ごいろん lexikologie /// • zkoumá lexikon (slovní zásobu/lexikální složku) jazyka • struktura, stratifikace, klasifikace, význam, forma, užívání, … • synchronní (stav, dynamika), diachronní (hist. vývoj) • úzce propojena s jinými disciplínami • např. etymologie, onomastika, lexikografie, slovotvorba, frazeologie, sémantika, morfologie, sociolingvistika, … • interdisciplinární zkoumání • zákl. jednotka (různě pojímaná): • lexém / lexikální jednotka (abstraktní jednotka, zahrnuje celé paradigma; její reprezentativní tvar = lemma) • slovo (konkrétní manifestace

wago 和語 / jamatokotoba 大和言葉 • vč. dávných výpůjček, kt. zcela zdomácněly – např.: tera, šake/sake, danna, kawara • jádro jap. slovní zásoby– zákl. koncepty a objekty, činnosti, vlastnosti, pocity, … • zahrnují všechny slovní druhy– vč. ohebných slov a slov s gramatickou fcí • typická fonolog. specifika (mimo mimet./onomat. slova), např.:– je pro ně typické, že nemají (nebo původně neměly a dnes min.): • [p], [r], znělé obstruenty na začátku slov • [h] uprostřed slov • víc než jeden znělý obstruent ve slově • speciální móry (/N/, /Q/, /V:/), palatalizované C /Cj/ – ve složeninách typicky dochází k rendaku • stylistické asociace (oproti jiným vrstvám): – neutrálnost, prostota, jednoduchost, přátelskost, uvolněnost, procítěnost, poetičnost, jemnost, …

kango 漢語 • obecně přejatá jako výrazy nominálního charakteru, dále také jako nesamostatné morfémy – v jap. mají fci: substantiv, verbálních substantiv, nominálních adjektiv, číslovek, numerativů, afixů, příslovcí (tocuzen, issai, kekkjoku, močiron, …), …– morfologicky mají hl. formu znakových složenin a nesamostatných morfémů • běžně obsahují např.: – /N/, /Q/, /Cj/, /VV/; znělé obstruenty a /r/ na začátku slov • vysoký počet homofonních slov • nejpočetnější složka v jap. lexiku (ve slovnících)– ale ne např. v běžném hovoru – viz dál • stylistické asociace (pokud existují ekvivalenty v jiné vrstvě a dané slovo nepatří do slovní zásoby používané v běžné hovorové řeči): – formální, neosobní, odborný, vzdělaný, psaný styl– srov.: 買う vs. 購入する, 調べて考える vs. 考察する

gairaigo 外来語 / katakanago カタカナ 語, jógo 洋語, šakujógo 借用語, … • obecně přejímané jako nominální výrazy (příp. také jako nesamostatné morfémy) – v jap. mají hl. fci podst. jm., verbálních substantiv, nominálních adj. • dnes cca 90 % z angličtiny (Hashimoto 2006)– ale hlavně starší přejímky taky z • portugalštiny (tabako, pan, botan) • holandštiny (bíru, garasu, gomu) • něm. (gáze, enerugí), franc. (métoru, píman), ital. (opera, supagetti), ruš. (ikura, uokka) ad. • sémantické oblasti:– západní koncepty a věci– věda, umění, politika, medicína, ekonomie, móda, jídlo, kosmetika, technologie, materiály, IT, hudba, sport, … • při přejímání:– přizpůsobení jap. fonologi

こんしゅご /// („hybridní slova“) • v některých zdrojích také najdeme název konseigo 混成語, ale ten je (také) používaný pro blendy (viz Slovotvorba) • vznikají skládáním, derivací, blendingem • např. spojením: – kango + gairaigo (

různě široké definice, hl.: • složeniny vytvořené v Jap. z dříve přejatých slov a morfémů, – サラリーマン、ウォークマン、ライブハウス、バックミラー、ガソリ ンスタンド、テーブルスピーチ、チアガール、 サンドバッグ、ベッドタウン、ディープキス、

• znaková složenina, která vznikla v Japonsku • znaková složenina, která dodržuje stejná pravidla (kandži, onjomi, syntax) jako sinojaponské složeniny, ale vznikla v Japonsku • příp. i vč. starších čínských složenin, které v Japonsku nabyly nového významu nebo začaly být používány, i když v Číně se již nepoužívaly – typickým příkladem jsou kalky = strukturální výpůjčky / doslovné překlady morfémů